Vodník a housličky - Bernartice nad Odrou

   To bylo tenkrát, když ještě krajánci chodili od mlýna ke mlýnu a vypomáhali, kde bylo zapotřebí. Kdo to byl krajánek? Inu, to byl vyučený mlynářský, který neměl peníze na to, aby si mohl koupit svůj vlastní mlýn. A tak vandroval po tom širém světě a všude, kde zaslechl klapání lopatek mlýnského kola, se zastavil a vyprávěl chase, co se kde přihodilo nového, přiložil ruce k dílu, a když bylo semleto, vandroval zase podél řeky kus dál.
   A tak se přihodilo, že jeden takový krajánek, říkali mu František Nebojsa, přišel po proudu řeky Odry na samotu Lesního mlýna v Bernarticích nad Odrou. Pan otec mlynář ho pěkně přivítal, svolal mlynářskou chasu - stárka, mládka i práška do mlýnice a Franta při buchtách začal vyprávět všelijaké novinky, co na svých cestách slyšel. Když se schylovalo k večeru, dal pan otec zapřáhnout povoz s koňmi a začal se s celou čeládkou chystat na cestu. Udivený František kouká a pak z něj vyhrklo:
   "Pane otče, kampak na noc? Nemáte ve mlýně dost místa na spaní?"
   "Inu, máme, o to by nešlo, ale když tady u nás každou noc straší. Dějí se tu divné věci, a proto raději jezdíme nocovat k sedlákovi do vesnice. Ten nás nechá za trochu mouky přespat," odpověděl pak otec a vybídl Františka, aby se také připravil na cestu.
   "Já mám pro strach uděláno. Zůstanu tady a ráno vám povím, co se tu v noci vlastně děje," řekl František.
   "Inu, jak myslíš. Zbraňovat ti nebudu. Tak tedy s Pánem Bohem."
   Čeledín na kozlíku prásknul bičem a povoz se s celou mlynářskou chasou rozjel k vesnici.
   Krajánek si v šalandě ustlal pěkně na spaní, a když se na nebi rozsvítily všechny hvězdy, vytáhl své housličky a začal si pro potěšení hrát oblíbené písničky.
   Bylo už skoro k půlnoci, když tu se najednou mlýnské kolo zastavilo. František přestal hrát a šel se podívat do mlýnice, co se stalo. Zůstal tam stát, jako opařený. Pro jistotu si protřel oči, jestli se mu to nezdá a taky že nezdálo. Na podlaze stál malý zelený mužíček, voda mu kapala ze šosu kabátku, až se kolem něj dělaly loužičky.
   "Copak ty jsi zač?" podivil se František.
   "Brekeke, to jsi ještě nikdy neviděl vodníka?" odpovídá zelená postavička. "Mám tady v náhonu dlouhou chvíli a tak se bavím tím, že každou noc zastavím mlýnské kolo. Mlynář s mlynářkou vůbec nevědí, co se tu v noci děje. Už drahný čas tady nenocují."
   "Inu, to jsi mi ale pěkně vykutálený ptáček. A co bys vlastně rád?"
   "Brekeke, já bych tuze rád chtěl umět tak hezky hrát na housličky, jako to umíš ty, brekeke."
   Franta se poškrábal na bradě a řekl: "Koukni se na své ruce a hlavně na ty drápy. S nimi to holenku nepůjde."
   Ale když vodník tak moc prosil a sliboval hory doly, jen aby prý to alespoň zkusili. Drápy tedy musely dolů, to se nedalo nic dělat a odebrali se spolu do veřtatu. Veřtat, to je vlastně taková místnost ve mlýně, kde se opravují všechny řemeny, kladiva, pily, hoblíky, železa a zkrátka všechno, co je zapotřebí, pro zabezpečení chodu mlýna. Když přišli do dílny, František utáhl vodníkovi ruce do velkého svěráku a začal mu jeho zelené drápy pilovat. Vodník křičel, naříkal a prosil, aby ho pustil. Ale Franta nepovolil, dokud mu zelený mužíček neslíbil, že už ve mlýně přestane strašit a odstěhuje se do jiného povodí.
   Ráno se vrátil mlynář s chasou. František spokojeně vyspával v šalandě a mlýnské kolo si vesele klapalo svou písničku. Když ho mlynářka probudila, hned chtěla vysvětlení, co se tu vlastně v noci stalo. A tak se nenechal dlouho pobízet a spustil vyprávění o vodníkovi. Když byl u konce příhody, řekl ještě o slibu, který mu vodník dal, že hned ráno odvandruje a to také udělal. Byl pryč dříve, než první sluneční paprsek pohladil mlýnské kolo.
   To bylo radosti. Mlynářka napekla buchet s mákem a tvarohem a měla radost, že mohou s mlynářem i chasou spát doma ve svém Lesním mlýně.